Úcta ke stáří není vše, měli bychom se od starších také učit a naslouchat jim.

Co mne přivedlo k tomu, abych napsal tento příspěvek?

Mám za to, že se stále hovoří o úctě ke stáří, ale již méně se zmiňuje, že mladší generace má čím dál tím menší tendenci se staršími komunikovat, otevírat témata a učit se od nich.   A to již vůbec nezmiňuji skomírající mezigenerační solidaritu a zapojování se do péče o své blízké, je-li třeba. To by bylo téma samo o sobě…

Když se podíváme na definici úcty, zjistíme, že velmi často tento pojem splývá s pojmy jinými, jako je respekt, zdvořilost, či autorita. Zkrátka, sto lidí, sto definic. Podle mne je však tento pojem třeba vykládat v širším významu, a asi nejvíce se ztotožňuji s tím, že se jedná o trvalý vztah, který se projevuje v jednání vůči druhému, a to zejména ohleduplností, zdvořilostí a podporou.

 Hovoříme-li o úctě ke stáří, hovoříme vlastně o úctě k lidem v pokročilejším věku života. Ale proč?

 Některé kultury vnímají úctu ke stáří jako úctu ke komukoli, jehož „chronologický věk“ neboli kalendářní věk je vyšší než ten jejich. Považují ze své podstaty starší osobu za zkušenější a moudřejší, a není rozhodující, zda jde o vztah 30letého vůči někomu o 10 let staršímu. Jsou si vědomy toho, že i za těch deset let člověk mnoho zažije, musí se vypořádat s mnoha životními zkouškami, a právě takto nabyté zkušenosti pak může předávat dál a oni se od něj mohou učit.

Takovýto model úcty ke starším je typický pro kmenové komunity, stejně tak pro značné množství území na africkém a jihoamerickém kontinentě. Někdy se dokonce hovoří o tom, že i řecká kultura je na tomto modelu úcty založena. Pravděpodobně díky tamnímu silnému vlivu náboženství, kdy jsou starší považováni za osoby nacházející se „blíže k bohu“, což se odráží v tom, že jsou více respektováni a chování lidí ve společnosti tomu odpovídá.

A co západní svět?

Západní kultury v pojetí, tak jak je známe, mají přístup v zásadě homogenní neboli shodný. Stáří není postaveno na úctě tak, jak jsem popsal výše.   Vnímají jej spíše jako jakýsi stav v životě, kdy člověk dosáhne určitého chronologického věku. A to i přesto, že obecně uznávaný chronologický věk pro to, kdy je člověk starým, nenalezneme.

 Tak nějak se však ustálilo, že staří je spojeno s určitými životními milníky. Za starého člověka je proto považován typicky ten, kdo dosáhl důchodového věku, je babičkou, dědečkem apod. Ačkoli takovéto životní milníky nejsou velmi často vůbec vypovídající, jelikož nezohledňují i jiné faktory, jako například tzv. věk biologický, a někdy ani věk chronologický.

Biologický věk, je totiž věkem, kterému z pohledu věku chronologického odpovídá funkční stav organismu člověka a rovnítko byste mezi hledali jen zřídka. Jinými slovy, biologický věk člověka v 60letech může odpovídat jak osobě s chronologickým věkem 50 let, tak osobě ve věku 70 let. A rozptyl mezi věkem chronologickým a biologickým skutečně odpovídá nezřídka až 10 letům.

 Běžně pojímaný pojem věk je v tomto ohledu tedy opravdu jen číslem a nemusí, a velmi často ani neodpovídá tomu, jak na tom člověk co do zdraví a celkové kondice je. Nehledě na to, že prarodičem se člověk může stát okolo 40 let, a to opravdu nepovažuji za věk, kdy by o sobě někdo měl tvrdit, že je starým.

Nicméně, ono je to vlastně nepodstatné. Nejde totiž o to, kdo by měl být, či neměl být označován za starého…

Proto zpátky k tomu, o čem bych se rád zmínil – měli bychom si uvědomit, že úcta ke stáří, tak jak o ni pojednáváme v úvodu, není vše, a jde jen o jeden z projevů lidí spočívajícím v náklonnosti a respektu.   Nebudeme-li se však od starších také učit, nejen že ochuzujeme sebe, ale i je samotné. A co více, narušujeme přirozený sociální životní cyklus. Věřte mi, že budou rádi za možnost podělit se o svůj příběh…

S vyšším chronologickým věkem je člověk zpravidla vyzrálejší, má životní zkušenosti s nejrůznějšími situacemi, vyvinutější schopnost nadhledu, a jak se říká lehkost bytí. 

 Na vědomé či nevědomé úrovni již neřeší malichernosti a má spíše tendenci žít v klidu. Váží si více svého zdraví, rodiny, přátel a všeho krásného, co život přináší. Přistupuje k životu s větší pokorou a ze života se těší. Má také jasně ukotvené své životní hodnoty, respektive si díky všem svým prožitkům uvědomuje, co je pro něj v životě důležité a co až tolik ne. V tom spatřuji onu „moudrost stáří“. Vlastní zkušeností dojít k tomu, co v životě chci, co je mne naplňuje a činní šťastným.

Už na začátku jsme psal, že mladší generace má čím dál tím menší tendenci se staršími komunikovat, otevírat témata a učit se od nich, a nemyslím, že je to správné.

Jde o staletími odzkoušený model fungování společnosti, kdy starší sdílí své vědomosti, zkušenosti a zážitky. Nejde jen o to, aby se „mladí“ vyvarovali chyb, které například mohli ti starší udělat a není tak důvod je znovu opakovat.   Důležité je i získávání informací o své rodině a její historii. Starší také mají tu výhodu, že si značné množství historických událostí, které ovlivnili soudobé dějiny, zažili na vlastní kůži, a mohou nám dát jiný pohled na to, „jak to všechno bylo“, zacelit nám místa v našich vlastních vědomostech, vzbudit v nás lásku a nadšení pro něco, co by nás jinak minulo obloukem, a v neposlední řadě nám, chceme-li, mohou vysvětlit svůj současný postoj k životu, poukázat na to, proč zrovna toto považují za důležité a jiné věci ne.

Ve své podstatě tak máme příležitost, aby nám vyprávěli svůj životní příběh, který je dovedl k tomu, proč zastávají právě ty životní hodnoty, o kterých jsem se zmiňoval výše, a co a proč je činní v životě skutečně šťastnými, a co naopak v průběhu života zjistili, že je jen mamon, který se dříve, či později rozplyne jak pára na hrncem, ale člověk se za ním „plahočil“ spoustu let, než to zjistil. Je to životní moudrost, kterou máme možnost nasát a alespoň něco málo si z ní vzít. Může se zdát, že jde z mé strany skoro až o adoraci stáří, ale tradice a mezigenerační předávání zkušeností je nesmírně důležité pro zachování a další formování naší kultury, společnosti a hodnot, které ji vymezují. 

Vím, že žijeme v technické době, ale vše „vygooglit“ skutečně nejde, a měli bychom k tomu tak přistupovat. Zkušenosti jsou sice nepřenositelné, ale jsou sdělitelné. A pokud budeme pozorně naslouchat, může nám to v mnohém pomoci a život ulehčit...

Já sám mám na stěně v kanceláři fotku svého dědy, a ani bych nenapočítal kolikrát jsem se k němu otočil, když jsem si nevěděl rady, a přemítal o tom, co by v dané chvíli udělal on.

 Byl to člověk neskutečně moudrý, lidský, vzdělaný, zásadový, spravedlivý, pracovitý a vždy připravený pomoci, bylo-li třeba.   A do toho všeho byl tmelem rodiny, často i přes několik kolen, tak že by měl člověk možnost potkat bratrance tety strýce synovce své prababičky  , ale byl a je to můj životní vzor.   Hodně mi toho předal, možná i tak, že jsem jen odpozoroval jeho chování a postoje, a také že jsem přesvědčený o tom, že stejným vzorem byl i pro mého tátu a strýce, kteří jsou doposud skoro vždy těmi prvními, za kterými jdu, děje-li se mi v životě něco, co mám potřebu sdílet, znát další názor, uklidnit.

Odkaz dědy tu tak stále je, a nezřídka si jej připomínám a vzpomínám na něj a na to, jak vyprávěl všelijaké příběhy.

Vím jistě, že kdybych k němu jen vzhlížel, nemluvili jsme spolu a nenechal si vyprávět právě ten jeho životní příběh, něco ve mně by bylo jinak. Vůbec toho nelituji a jsem si jistý, že mě toho v životě spoustu naučil a nasměroval. 

Právě proto jsem přesvědčený, že úcta ke stáří nestačí. Nechte si vyprávět, vše nasávejte, buďte zvídaví. Jen tak můžete navnímat skutečnou „moudrost stáří“…

Vojtěch Kubec

zakladatel Včelky