Také to jistě znáte.   Barbora Jägerová z našeho kolínského střediska se rozepsala o starostech stárnutí.

Vždycky jsem si myslela, že stárnutí není tak strašné, jak mi líčila máma. Její větu: "Počkej až ti bude jako mě, všechno tě bude bolet!!!" jsem samozřejmě nikdy nebrala vážně. Jenže s přibývajícím věkem si i já uvědomuji, že těch schodů není pět, ale deset (už je beru po jednom!), že kolena cítí každý kilometr na kole navíc, záda už nejsou to, co bývaly a vystřelující bolest mě dokáže rozbrečet a vzývat všechna božstva světa k pomoci. Neřeším šedivějící vlasy (to se dá přebarvit), neřeším rozpadající zuby (máme dentální náhrady a různá lepidla), ale začínám si uvědomovat bolest a strach. Bolest těla, které stárne a pomalu se rozpadá. Strach, že budu jednou sama, že nebudu mít vedle sebe milovaného člověka. Strach, že děti na mě nebudou mít čas, že budu žít někde, kde nebudu šťastná. Strach, že můj manžel odejde dříve než já, a já budu žít sama jen se vzpomínkami. Hledám lék, lék na tuhle svírající bolest a na strach. Dívám se okolo sebe a najednou ten lék vidím. Vidím ho v matce, která pohladí své dítě. Vidím ho v lásce, objetí, úsměvu a radostném pláči. Vidím ho všude. Je to jen o tom, abychom se dokázali na sebe usmát, dokázat toho druhého pohladit, pochválit, poděkovat. Abychom se dokázali zastavit a užívat si čas s nejbližšími. Jít s nimi na večeři, na zmrzlinu, jet na výlet, nebo jen tak při kávě si popovídat. Zvednout telefon a zavolat těm, co jsou daleko, nekoukat na to, kolik provolám. Dát najevo, že je mám rád a myslím na ně. Protože až jednou budeme třeba sami sedět na lavičce, tak nám ty vzpomínky vykouzlí úsměv na rtech a budeme si moci říct, že ten náš život prostě stál za ten úsměv!!!

Mgr. Barbora Jägerová
vedoucí pobočky pro okres Kolín