Rovnováha mezi pracovním a osobním životem

"Nejsme nesmrtelní, a ano, práce by měla být součástí našich životů, nemůže jej však vyplňovat celý. "

Milý deníčku,


uvědomil jsem si, že jsem si tě nikdy nepsal, ale že mi pomáhá napsat své myšlenky "na papír", mít možnost se k nim později vrátit, a také se o ně podělit s ostatními. Beru to jako svou vlastní psychohygienu. A dnes začínám...

Letí to. Je to skoro na den 15 let, co jsem po hlavě skočil do pracovního procesu. Bylo to tehdy necelé 2 měsíce před začátkem 1. semestru na vysoké škole, která pro mne představovala schůdek, který musím zdolat, chci-li jednou dělat to, co jsem si vysnil.

Mnoho z těch, co mě znají, to asi nepřekvapí. Už tenkrát jsem se považoval za Supermana kombinovaného s Batmanem, Jamesem Bondem, Kapitánem Amerika, no prostě všemi těmi, co je nic nemůže ohrozit a vše zvládnou. 

Cítil jsem se neohrožený a naprosto připravený jít do všeho na 110 %. Prostě tak, abych svého snu dosáhl a nic nenechal náhodě. Vždyť přeci titul, absolutorium a vše s tím spojené, není nic ve srovnání s praxí a reálnými zkušenostmi, říkal jsem si. Byl jsem bytostně přesvědčen, že pokud to zvládnu, budu mít nesrovnatelně lepší výchozí pozici při hledání následném uplatnění, oproti těm, kteří "jen studují", od reality jsou ale vzdáleni na hony. A není také pochyb, že ano, ALE když fungujete na 110 %, zákonitě musíte následně fungovat zase chvíli na 90 %, aby se to vyrovnalo, a ne to valit na 110 % bez přestávky, slovy Buzze Rakeťáka, "do nekonečna a ještě dál". To si pak můžete zadělat na velké nepříjemnosti. A věřte mi, že vím, o čem hovořím. A vlastně i proto mám potřebu psát, co píši. Vím, že každého z nás ovlivňuje v jeho chování spousta faktorů, a že jedním z nich může být i vzor chování někoho, koho si do určité míry a z jakýchkoli důvodů za vzor bereme.   A já bych byl opravdu nerad, kdyby si kdokoli, minimálně z řad Včelky, bral v tomto směru příklad právě ze mě. Najdete lepší, a mě spíše berte, s jistou mírou nadsázky, jako ten odstrašující.

 

V průměru jsem v průběhu celého studia na VŠ, tedy za více než 5 let (a to dovolená pro mne byla sprostým slovem), strávil v kanceláři více než 160 h měsíčně. Do teď mám všechny výplatní pásky schované.   Celou tu dobu jsem mimo to sprintoval na semináře, dal-li pánbůh, zápočty, zkoušky, učil se tak, že jsem vůbec nespal a podobně. Znamenalo to pro mě zkrátka přijmout bez váhání roli „nepopsané tabule“, která se bude postupně zaplňovat, no a já měl tehdy za to, že to tak má být a já tomu musím obětovat vše.

Je pravdou, že nebýt toho, asi bych vysokou školu nikdy nedokončil. Ztratil bych motivaci, nedokázal bych si vnitřně obhájit proč se učit to, či ono, a k čemu mi to vlastně bude. Nedokázal bych si v tom všem najít propojenosti a nenašel bych v sobě asi ani sílu se to vše, jak se říká, jen tak z plezíru nabiflovat. Nejsem takový. Potřebuji vědět, že mám-li něco udělat, také vím proč, a k čemu to využiji, a musí mi ten čas s tím strávený dávat smysl. Moje rozhodnutí před 15 lety bylo proto v tomto ohledu velmi důležité, pomohlo k tomu, abych dostudoval. Když nad tím tak přemýšlím, říkám si, neměla mi takováto situace však již tenkrát naznačit, že jsem podvědomě cítil, že jsem si školu nevybral ideálně, ale do jisté míry mi moje neschopnost sebereflexe, ambice a cílevědomost jen nedovolily si to sám sobě přiznat?!

Přikláním se k tomu, že ano. Mnoho mi to dalo, ale více jsem ztratil.

Nemohu sice popřít, že jsem díky svému přístupu měl skutečně postupně možnost pracovat na zajímavějších a čím dám, tím složitějších pracovních úkolech, získával si důvěru svých kolegů, měl větší a větší kompetence, sám si vyžádával práci navíc, ptal se, toužil po poznání a byl jak suchá houba, která toho chce nasát co možná nejvíce. Chtěl jsem být v tom, co dělám skvělý, a proto jsem také chtěl i pracovat se skvělými lidmi, profesionály, od kterých jsem měl příležitost se učit a oni mi mohli své zkušenosti předávat. Stále ale platilo ono výše uvedené, musel jsem práci obětovat hodně nad rámec toho, co si možná mnoho lidí dokáže vůbec představit. Řeknu Vám, žádná sranda, uf.   Ale byl jsem přesvědčený, že není nic, co bych silou vůle nedokázal zvládnout. A právě v této životní etapě jsem si vytvořil ten svůj, řekněme, behaviorální vzorec nebo vzorec chování toho, kolik energie je "normální a potřeba" věnovat pro cíl, kterého chci dosáhnout.

A víte, co si o tom myslím nyní? Někdy bych si přál mít stroj času, mít možnost se vrátit o těch přibližně 10 let zpět a dát si pár za uši, nebo spíše sám k sobě promluvit. Dnes už vím, že jsem se hnal za něčím, co když doběhnu, bude mě stále pronásledovat, a také vím, že jsem se tehdy nerozhodoval tak úplně správně. Zápal je bezpochyby fajn, ale všeho s mírou.

Nechci, ani mi nepřísluší někoho usměrňovat. Já se jen můžu takto podělit o své vlastní zkušenosti. A rád bych, abyste věděli, že jsme si z vlastní zkušenosti naprosto jistý, že nebudeme-li ke svému tělu více vnímaví, vždy nás to dožene. Dotkne se to našeho zdraví, fyzického i psychického, sociálních vazeb a soukromého života. Ztratíme schopnost radovat se z maličkostí, a jak naložit s volným časem, protože budeme vnímat volný čas jako ztrátu času, který můžeme věnovat práci. Budeme mít pocit, že žijeme naplno, ale půjde jen o Potěmkinovy vesničky. Pracovní úspěchy nás budou těšit, ale neuvědomíme si, že jsou spíše Kainovým znamením. Bude pro nás totiž těžší a těžší umět se radovat i z jiných než pracovních úspěchů, kdy ty nepracovní nebudeme vnímat, budou nám budou proklouzávat mezi prsty, nebo možná ani nepřijdou. A také vím, že za takového stavu nemůžeme být z dlouhodobého hlediska šťastní...

Za pár dní mi bude 34 let, a když si vezmu časovou osu, tak mi ve 21 letech diagnostikovali ne zcela bagatelní autoimunitní onemocnění, ve 27 letech syndrom vyhoření, následovaly pásový opar, atopický ekzém, podezření na roztroušenou sklerózu, několik nočních návštěv pohotovosti s podezřením na infarkt, a to píši jen o zdravotních potížích. Jmenovatel byl vždy stejný – přepracovanost, stres, málo odpočinku. Pokud bych měl hovořit ještě o osobní rovině, a jak se ji práce dotkla, bylo by toho mnohem více.

Vím, že mě práce baví, naplňuje, dává my smysl. Ale také již vím, že balanc mezi pracovním a osobní životem tzv. work-life balance není jen prázdné slovní spojení, a uvědomuji si jeho význam. Už vím, že nejen práce může člověka činit šťastným, avšak také vím, že občas můžeme mít klapky na očích a musíme si to uvědomit a vlastně se znovu naučit žít i jinak. Práce je skvělá a obohacující, a dokáže v určitých momentech vyplnit prázdnotu, která vznikne v důsledku toho, že například v osobní rovině ne vše zcela optimálně funguje, může být v mnoha situacích dočasným řešením. Nemělo by to však sklouznout do nalhávání si sobě samotnému, že to tak může být napořád. Není řešení být jako pštros, který strčí hlavu do písku – práce, a tím že nevidí a nemyslí na jiné "problémy", má dojem, že vlastně nejsou. Garantuji Vám, že jsou a budou.   A nepřipustíme-li si to, můžeme si tím sami zadělat na něco, z čeho se pak horko těžko udělá krok pryč, směrem k životní rovnováze.

Buďme proto, prosím, sami k sobě upřímní, čas od času se zastavme a zkusme si zhodnotit, zda už nesměřujeme k nezdravému pracovnímu zápalu, a pokud ano, zda také náhodou není ve své podstatě zástěrkou pro to, abychom nemuseli řešit něco jiného.

Nejsme nesmrtelní, a ano, práce by měla být součástí našich životů, nemůže jej však vyplňovat celý. Měla by nás obohacovat, dávat nám smysl, měli bychom ji dělat s radostí. Nikdy bychom ale neměli připustit, aby byla destruktivní vůči ostatním, a důležitým, aspektům našeho bytí, které jsou esenciální pro naše vlastní štěstí. Tím myslím to skutečné, ne domnělé...

Dnes máme 29. 8. 2020. Jsem zvědavý, kdy já sám sebe poplácám po ramenou a řeknu si, že už je to tak, jak má. Ona teorie je vždy snazší než tak žít, co! 

Všem přeji krásný zbytek dne a hlavně, opatrujte se. 

Vojtěch Kubec

zakladatel Včelky