Připomínka Mezinárodního dne seniorů

Ve čtvrtek 1.10. jsme si připomněli 30. výroční Mezinárodního dne seniorů, a asi nikoho z nás nepřekvapí, že v této souvislosti nelze opominout probíhající pandemii #Covid19.

Nechám stranou nějaké obšírné hodnocení. Zkrátka, všichni jsme si vědomi, že opatření související s řešením pandemie koronaviru zasáhla životy nás všech a všichni se nyní musíme chtě nechtě současnému stavu přizpůsobit. Jiná cesta není. Tak trošku cimrmanovsky: "Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme udělat." Hlavně ale stále myslet pozitivně, zachovat si selský rozum a nepropadat panice, ono to pomine! 

Co je však důležité a o čem bych se rád zmínil je, jaké důsledky měla a mají tato opatření a celospolečenské klima právě na starší lidi a jejich blízké.

Generální tajemník United Nations, pan Antonia Guterres, řekl: "Pandemie vyvolává u starších lidí nevýslovný strach. Kromě bezprostředního dopadu na zdraví, pandemie vystaví starší lidi většímu riziku chudoby, diskriminace a izolace."

Hovořím-li za sebe, z toho, jak situaci vnímám, lze ze slov pana Guterrese vztáhnout na dění v České republice, že skutečně veliké množství starších lidí, často odkázaných na pomoc druhých, čelilo a stále čelí především onomu strachu. Silným obavám umocňovaným stále se opakujícími negativními zprávami v médiích a celkovou náladou ve společnosti. Přičemž v návaznosti na to se mnoho z nich, či jejich blízkých, rozhodlo pro to, co považovali v dané chvíli za nejlepší řešení – jejich tzv. izolaci a eliminaci kontaktu s dalšími osobami.

Nejde o nějaké domněnky, sami jsme u velkého počtu z těch, o které pečujeme, pozastavili na jejich žádost zajišťování péče právě z důvodu obavy nakažení. A co si budeme povídat, je pravdou, že nikdo, ani my, nevěděl, zda jde o správný krok, či nikoli, a zda je skutečně naše přítomnost větším rizikem než naopak. I když bývá zvykem, že po bitvě je každý generál, bylo by pokrytecké se nyní stavět to role "My jsme Vám to říkali!".   Jednak bitva ještě neskončila a upřímně jsme si sami skutečně nebyli jisti. A až čas dle mého ukázal, že řešení není ani zde černobílé a je potřeba vždy posuzovat každý případ individuálně. Na začátku se jednalo o naprosto novou situaci pro nás všechny. Nevěděli jsme, co můžeme očekávat, jak se bude situace vyvíjet, natožpak ostatním říkat, ano, na jednu stranu chápeme Vaši obavu a snahu o ochranu fyzického zdraví Vás, či Vašeho blízkého – nakažením, ale co zdraví psychické, respektive dopad izolace na psychickou pohodu? To nebylo s čistým svědomím možné.

Nyní je to však jinak, uplynulo skoro 6 měsíců, máme více informací, stejně tak máme více zkušeností a byli jsme i svědky příběhů mnoha lidí, jejich blízkých. A díky tomu víme, co bylo uvedeno výše, a to, že vždy je potřeba u každého hledat individuální řešení, které reflektuje jeho celkový stav a nejednat unáhleně. Psychická pohoda totiž není jen prázdným slovním spojením. Bezesporu se odráží na celkovém zdravotním stavu, a to včetně obranyschopnosti každého z nás.

A co se ukázalo jako nejčastější důsledek izolace seniorů? Jejich rostoucí osamělost, rezignovanost, narušení biorytmu, často i úzkost spolu se zhoršením zdravotního stavu anebo míry soběstačnosti. Nedostatek osobního kontaktu se svými blízkými a lidmi, kteří pro ně byli oporou a poskytovali jim podporu, pomoc, či péči, zrušení všech společenských aktivit a mnoho dalších, si mnohdy vybrali svou daň. Nelze paušalizovat a říci, že eliminace kontaktu a izolace, je vždy špatným krokem, nebo krokem dobrým. Je skutečně třeba zhodnotit holisticky aktuální stav každého, a až poté se rozhodnou co dál. A pokud se přistoupí k pozastavení péče, je potřeba být vnímavý a průběžně vyhodnocovat dynamiku stavu, pro který byla péče poskytována. Apriorní strach z nákazy však není na místě. Pokud jsou ze strany pečujících dodržovány veškeré doporučené hygienické a (proti)epidemiologické postupy, je riziko minimální. A ukazuje se, že dopad na psychiku izolovaných lidí může mít pro ně daleko větší rizika než kontinuita v zajištění profesionální péče v domácím prostředí.

Krásně to vystihla dcera jednoho z našich klientů, jejíž poděkování si dovolím v anonymizované podobě citovat:

"Dobrý den,
ráda bych Vám a Vašim pracovnicím vyjádřila veliké poděkování.
Paní pečovatelky nám již před rokem dokázaly vrátit tatínka, který si již nevěřil v návrat domů, doslova zpět do života, postavit na nohy a dodat mu psychickou sílu i pocit samostatnosti.

Při koronavirové jarní krizi jsem raději pozastavila služby, vzhledem k vážné plicní i srdeční diagnóze tatínka. Bohužel v tomto období pod velkým psychickým tlakem se stav opět pohoršil. Nyní po obnovení služeb, naprosto zázračným způsobem, již po první – jediné návštěvě paní pečovatelky, pozoruji ohromnou pozitivní změnu, která se každou další návštěvou potvrzuje.

Neumím ani vyjádřil slovy jakou skvělou a úžasnou práci dámy odvádějí. Jejich práce si zaslouží nejvyšší ohodnocení – morální, společenské i materiální. Jsem nesmírně vděčná za jejich trpělivost a laskavost. Pracovnice, které jsem mohla poznat osobně, jsou lidé na pravém místě, vždy nesmírně empatické, vstřícné a hledají, jak tatínkovi zpříjemnit a žít v domácím prostředí. Nelze, než je stále více obdivovat – děkovat a složit alespoň takto velikou poklonu.

Děkuji celému Vašemu týmu a přeji hodně zdraví, štěstí, energie a pozitivních zpráv."

A závěr? Mezinárodní den seniorů vznikl jako den, kdy by se mělo zvyšovat povědomí o problémech, které mají na seniory vliv. Jeden z nich jsem zmínil v tomto příspěvku. Je to ale také den, kdy by si lidé měli uvědomit přínos seniorů pro společnost jako celek. Uvědomit si, že nebýt jich, nebylo by nás, a že jednou všichni budeme také v jejich společenské roli. Chovejme se k nim proto prosím s úctou a respektem, stejně tak jako bychom si přáli, aby se jednou lidé chovali k nám samotným. Čas člověk nezastaví a příklady táhnou. Měli bychom si být skutečně vědomi toho, že je-li potřeba změna ve společnosti, postačí když každý z nás začne u sebe.

Opatrujte se!